 |
 |
Čína; ačkoliv to není na první pohled zřejmé, je velmi kosmopolitní země, čítající kolem 55 národnostních menšin. Největší z nich, i když ne nejznámější, je národ Hui, zastupující v Číně muslimskou víru - Islám. Během 10. století, za vlády dynastie Song, začli na čínskou půdu pronikat perští a arabští obchodníci, kteří ssebou přinesli kromě nových obchodních styků také novou kulturu. Zanedlouho začali ve velkých obchodních městech vznikat uzavřené komunity a v jistém smyslu byli muslimové v Číně v podobném postavení jako židé v Evropě.
Na sklonku 13. století se muslimská enkláva počala rychle rozrůstat a částečně byla asimilována čínskou etnitou, což je téměř charakteristický znak čínské historie.
V současnosti žijí muslimové roztroušeni po celém území ČLR a většinou jsou soustředěni v celistvých komunách.Muslimové museli mnoho vytrpět a přečkat nejedno kruté bezpráví. Zvláště tomu tak bylo za dynastie Qing, kdy bylo Muslimům zakázáno shlukovat se ve skupinkách majících více jak tři osoby. Z těch časů se traduje nejedna vášnivá historka popisující "odvěký boj Davida s Goliášem". Utlačovaní hrdinové se bouřili a mezi Muslimy velmi oblíbený a donedávna pevně sevřenou komunitou utajovaný styl, Chaquan, vybojoval nejedno odvážné vítězství. Nemůžeme jinak, než se podělit o strhující zážitek, o reminiscenci romantických představ o bělovousích starcích, bojujících rychlostí blesku a zároveň popření všech, skeptismem zaslepených názorů o možnostech lidského těla. Nejprve však něco málo o stylu Cha quan:
Styl čínského boxu Cha quan patří do rodiny Shaolinské pěsti (Shaolin quan). Zakladatelem stylu byl Cha Shang Yi Er zvaný Chamir, muslim z provincie Xin Jiang v severozápadní Číně, který žil v letech 1568 až 1644 za doby dynastie Ming. V této době bylo Čínské pobřeží v Zhe jiangu a Fu jianu sužováno Japonskými piráty. Vláda aktivizovala vojenské oddíly k obraně proti nepříteli. Chamir také shromáždil oddíl a vyrazil na jih. Dlouhá cesta za těžkých podmínek, přes hory a řeky měla však na jeho oddíl katastrofální následky. Chamir potřeboval aby se jeho lidé zotavili a nemocní uzdravili před tím než dorazí k cíli. Zůstal tedy s několika nemocnými v horské vesnici Liao Cheng v okrese Guan Xian v provincii Shangdong. Jelikož se o něho vesničané dobře starali, hledal Chamir způsob jak by se odvděčil za jejich pohostinnost. Rozhodl se tedy že je naučí svůj styl boje, který sám vynalezl - Shi Lu Tan Tui. Tato technika vycházející ze Shaolinského boxu byla vřele přijata a rozšířena do celé Číny.
Na počest Chamira byl jeho pokračovateli vzat první znak jeho jména a styl tak přijal jméno Cha Quan - tedy Chaova pěst. Styl se původně skládal s 28 forem uspořádaných podle arabské abecedy obecně užívané národem Hui.
Je charakterizován zejména nízkými postoji, dynamickými údery a vysokými kopy mnoha způsobů. Cvičí se také z mnoha tradičními zbraněmi, je velmi elegantní a zároveň praktický o čemž jsme se přesvědčili na vlastní oči.
Kdo hledá poetiku čínských středověkých románů a skutečného učitele zasvěceného dlouhou tradicí, ať se bez meškání rozjede do Číny. Zaručeně tam najde, při troše trpělivosti to, po čem tajně touží.
Počátkem druhé třetiny měsíce června jsme zaplatili několik drobných u vstupní brány a zanedlouho jsme se octli v největším pekingském parku Tian-tan. Již po druhé jsme stanuli v místech, kudy kráčeli čínští císaři, aby vykonali každoroční modlitbu za dobrou úrodu. Od té doby ale uplynulo hodně vody, císařové byli umlčeni, modlitebny změněny v muzea a místo císařského služebnictva a stráží tu dnes pobíhají houfy kluků s papírovými draky a vetché stařenky s vějířem, nenuceně si vychutnávající ranní procházku. Tentokrát nás však vůbec nezajímaly krásy okolní architektury ani flóry ...
Krátce před šestou hodinou jsme již, plni očekávání, stáli na rozlehlém vydlážděném plácku, nedaleko Severní brány do parku. Po chvíli dohadování a vysvětlování jsme byli bodře přivítáni, i když na obou stranách bylá patrná jistá rozpačitost. Tuto počáteční nesmělost jsme překonali velmi rychle za nemalé pomoci našeho mistra, pana Du Fu kuna.
Zatímco se mistři spolu přátelsky bavili a představovali si navzájem své vlastní mistry, měli jsme jedinečnou možnost osahat si zhruba tucet zbraní, jenž ležely opřeny o nedalekou lavičku. S téměř posvátnou úctou jsme zkoumali meče, šavle, halapartny, biče, kopí; tyče a háky, které pro nás, stejně jako pro mnoho mladých Číňanů, představovali velkou raritu. S rychlou modernizací do Číny nepřichází jen blahobyt, který je ve velkých městech již zřetelně patrný, ale i úbytek malých řemeslníků zbrojařů, jejichž unikátní výtvory jsme měli možnost na vlastní oči spatřit. Byly to nástroje skutečně vyjímečné, a to nejen svou kvalitou, ale některé též svými zcela nadskutečnými rozměry. Velmi vážně nám učarovala těžká halapartna. Pouhá představa, že je kdokoli schopen pohybovat se plynule dle své vlastní vůle za současného víření touto zbraní se nám zdála přinejmenším odvážná, ne-li směšná. To co jsme zanedlouho měli shlédnout překonalo naše všechny naše představy.
Mistři no chvíli umlkli a na naši žádost vzal mistr Zhang Sheng Zhong do ruky námi obdivovanu halapartnu a oblečen jen v sametově černých kalhotech poodešel na okraj plácku. V záři ranního slunce, tak ojedinělé v inverzí sužovaném Pekingu, vypadal jako smějící se Buddha s obrovským odhaleným břichem . Po chvíli soustředění začal cvičit a nám se naskytl pohled na neskutečné představení nemilosrdných pohybů, jejichž brutální účinek, byť jen vizuální, byl eufemizován pouze mírným vzezřením starého válečníka. Lhali bychom, kdybychom tvrdili, že to byly ony stěží postřehnutelné grify filmových hrdinů. Mistr Zhang se pohyboval s důstojností vlastní jeho věku. Po rozvážných a uvolněných sekvencívch náhle zprudka vyrážel přesně cílenými údery a kroužky, zdobící čepel jeho zbraně zlostně řinčely. Při každé nové ráně, vedené s medvědí zuřivostí, se jeho tělo zachvělo silou, jež snad vycházela z majestátního břicha, ale rozhodně ne z mistrových, na pohled, ne příliš svalnatých rukou, aby se následně nato zpevnilo v žulový monolit.
| |
|
Ještě dlouho po tom, co mistr Zhang docvičil, jsme stáli užaslí nad uměním malého muže, jenž patří k nejlidnatějšímu národu světa, jenž žije v téměř dokonalé odloučenosti od západní kultury, kde jsou obdivovány a uznávány naprosté "nuly" co se týče bojových umění nehledě na lidské vlastnosti jako skromnost, snášenlivost a ohleduplnost a kde vládne reklama, vychloubání, podvod a filmové triky kterými je "záplatována" neschopnost herce představujícího bojovníka předvést alespoň "něco" co má představovat asijské bojové umění.
Mistr docvičil, setřel si pot z čela a srdečně se rozesmál. Rozhovor, který následoval, jsme vnímali jen velmi nejasně, neboť jsme se nedokázali vyhnout chmurným představám, které na nás dotíraly, jakmile jme začali srovnávat naši kulturu s kulturou čínskou. Historie kultury bojových umění by sama jistě vydala na rozsáhlou úvahu. Změny v ní probíhaly od nepaměti a budou jistě probíhat dál. A kam jinam se máme dívat, hledaje svoje vzory, než právě do Číny odkud vzešly ty nejúžasnějši systémy sebeobrany jaké lidstvo kdy vytvořilo. Jistě, řeknete si, moderní doba přináší sebou nové postupy a názory. Jak se ale dívat na skvostné produkce a nablýskaná představení moderních "bojovníků" a na kruté boje o poháry, ceny, peníze a žáky. Jakou hodnotu představují tito tanečníci předvádějící své kreace okoukané z Hollywodských bojových krváků B a C kategorie nebo primitivní gladiátoři bijící se do krve jako zvířata a poskytující tím zábavu ještě větším primitivům a zvířatům - svému obecenstvu? Čím přispívají v boji za lepší lidstvo. Vyvstává i další otázka proč jsou takoví lidé tolik obdivováni? Za co?
Co znamenají v porovnání s jedinečným člověkem, jenž denně tvrdě cvičí, bez nároku na odměnu a vyučující další bez nároku na úplatu. Je zřejmé, že z bojových umění se na západě odsouvá to podstatné, snaha o sebezušlechťování, snaha o lepšího člověka. Místo ní nastoupil úspěch a touha po uznání, po obdivu. Když jsme se později zmínili o této naší obavě našemu starému mistrovi, panu Zhang Bao Yangovi, potvrdil bez výhrad můj odhad. Kdokoli přijede do Číny studovat, a to nejen bojová umění, zjistí, jak moc se může od tohoto miliardového národa dozvědět. A právě duchovní hodnoty jsou to nejcenější, co můžete v Kung Fu získat.
Představením mistra Zhanga však vše teprve začínalo. Hned po něm nám své umění předvedli též mistři Li Hui Chuan, který zacházel s dvanáctičlánkovým bičem stejně jistě jako by mu nebylo osmdesát ale dvacet let.
Nakonec setkání se uvolil i mistr Yang Mao Lin, nejzkušenější ze všech a také ostatních "starší bratr". Mistr Yang je žákem následníka slavného mistra stylu Cha, Zhanga Qi Wei, spolužáka slavnějšího Wang Zi Pinga, bývalého presidenta Čínské Wu shu asociace. Předvedl nám zejména velmi krásnou a obtížnou sestavu se šavlí Cha Dao a to s takovým nasazením, že se vzduch kolem ostří zbraně chvěl jako by byl přímo nabit energií.
Díky přívětivosti mistrů jsme mohli tyto sestavy natočit na video a získat tak vzácný záznam originálního dědictví stylu Cha quan. Po dalším rozhovoru jsme se dozvěděli i to, že tito bojový bratři, jejihž věkový průměr je hodně přes sedmdesát let již mnoho nevyučují a jejich žáci jsou většinou profesory na vysokých školách Wu shu, kde se vyjímečně učí i cizinci. Oni sami se scházejí denně brzy ráno kolem šesté hodiny a kdyby kdokoli z Vás měl možnost cestovat do Pekingu, můžete si být jisti že je po kratším hledání jistě naleznete. Věříme že tak jako se tento starobylý styl udržel po staletí v čisté a křišťálové podobě, bude dále pokračovat slavná historie odkazu mistra Chamira z národa Hui.
Petr Šimon
Pavel Frost
Česká asociace Wu Shu